Byla to malá světnička, uprostřed byl stůl, zbytky vystydlé večeře se krčily na dně mísy, odsunuté na kraj desky. Dvě upracované ženy se třaslavým šepotem modlily u hořící svíčky. Pobledlý muž třímal usazený u dveří odhodlaně velkou sekeru. Děti se krčily za pecí přikryté beraní kůží. Na spánek nebylo ani pomyšlení.
Měsíc byl v úplňku, jeho světlo kreslilo linky škvírami v okenicích. Ticho noci bylo náhle přerušeno táhlým vlčím zavytím. Noc patřila vlkodlakům.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, zde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a tedy nebyl původně považován za "zlého". Z báje "O Wodanu a jeho vlcích" se postupně vyvinula pověst "O divokém lovci a jeho psích" ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u slovanů, kde byl vlk považován za "zlého tvora" tradičně.
Vlkodlak vypadá jako obrovský vlk. Ale je rozhodně mnohem silnější.
Proměna z člověka ve vlkodlaka probihá při úplňku.
Všeobecně lze říci, že vlkodlak se chová velice krutě a brutálně. Ve vyprávěních vystupuje jako zlá bytost, která se snaží ubližovat lidem nebo alespoň jejich majetku. I když ale ve vlčí podobě vlkodlak ztrácí určitou kontrolu nad sebou a kontrolu přebírají jeho vlčí pudy, stejně vykazuje takový vlk vyšší inteligenci než obyčejný vlk. Je těžké nalákat ho do nějaké pasti nebo léčky a naopak on může protivníka svým chováním nemile překvapit.
